Kubále ze Staniměřic

Příjmení Kubále muselo vzniknout z křestního jména Kuba-Jakub. Koncovka -le je počeštěná varianta vesměs Rakousko - Bavorských zdrobnělin (štokrle, šamrle, žemle či štamprle), ale jestli to je vskutku tak, tak to netuším. Takže Kuba - le by mohl být Kubík. Aspoň takto to definují moudré knihy. Rod Kubíčků zde taktéž žil a jak jsem vysledoval, tak to bylo běžnym jevem, že se vyskytovali na stejných místech rody jako Brodník-Brodníček,Kouba -Koubík, Kubka-KubíčekBurian-Buriánek a pod. U některých je evidentní posloupná spřízněnost. Jedná se o starý dědinický rod ze Staniměřic, který je tam písemně doložitelný po pokrevní linii již od druhé půle 14. století. Jaroslav jenž se tam uvádí roku 1318 je možný předek, ale doposud jsem žádnou zprávu co by tuto mou domněnku podložila nenašel. Nicméně se osoby jmenované ve zprávě z roku 1397 nazývají dědicema. I zakladatel Stanimír, který pouze z názvu této samoty  a to nejpozději ve 13. století vyvstává, by mohl být prapředek tohoto rodu, nebo jestli smím říct mého...nejstarší písemná forma Stanimirzicz značí "sídlo Stanimírovo".  Příjmení Kubále se pravděpodobně utvořilo až později nicméně první doložená zpráva tohoto příjmení je teprve až z roku 1541, kdy se pod tvrdou tortůrou na Hradišti hory Tábor v tamní šatlavě přiznává jakýsi Jan Rozvorkův z Deštného jenž pobral šatův Mikulášovi Kubálovému ze Staniměřic...Nicméně toto je ranná doba pro tvoření příjmení, respektive příjmí, které zdaleka v té době málokdo měl a trvalo ještě tak dvě století než každý nějaký měl a dvě a půl století než se tyto příjmí v rodech ustálila.    

Stanimír (13. století?)

Název dnes již obce, dříve ale samoty Staniměřic naznačuje že dvůr zde založen byl jakýmsi Stanimírem jenž k názvu si přidal tehdá moderní německý výraz pro jeho sídlo - der Sitz....tudíž Stanimirzicz jak praví mně nejstarší dochovaná písemná podoba z roku 1318 jenž se nachází v knize půhonné desk zemských, která jako jediná "přežila" ničivý požár na Pražském hradě dne 2. června 1541 a to díky úředníkovi tohoto úředu, protože i přes zákaz, tak si tuto knihu vzal domu.  Kdo byl tento snad zakladatel, či jen obnovitel spustlého či shořelého dvorce v soutěsce , kde vedla od pradávna stezka ku Pacovu, se zpráv nedochovalo. Jediný Stanimír, kterého jsem dohledal se uvádí roku 1275 ve Vožici. Možná třebas on si zřídil své sídlo mimo Vožici jenž mu poskytovalo potravu, klid a v neposlední řadě i postavení ve společnosti.

Jaroslav (1318)

Ten vystupuje z šera dějin roku 1318. Šlo o rozmnožitele majetku, jelikož v dalším zápise je připsáno už ne jen "de Stanimirzicz", nýbž i z Koutů a Nahořan. Neznamená ovšem že vlastnil celé vsi, nýbž mohl vlastnit jen po jednom dvoře v každé z nich. Jak se objevil, tak také i mizí a dějiny Staniměřic se odmlčují na necelých osmdesát let.

Staněk, Havel, Zdeněk, Mikoláš, Přibík a Dominik (1397)

 Jde o zajímavou zprávu, jelikož vyjmenovává hned několik lidí přímo ze Staniměřic. Je z roku 1397 a byla sepsána na hradě Šelmberku. Tehdejší majitel hradu Aleš z Rýzmburka sezením na Šelmberku, jenž byl jeho rezidenčním sídlem, jek ve zprávě dále stojí, byl donátorem janovského chrámu. Tenkrát, snad z nařízení prařské konsistoře.... Rod pánů  "z Šelmberka" nadobro odchází z kraje. Důvod neznám, v každém případě splnili to, co bylo nutné k jejich postavení -  vystavěli si svoje rodové sídlo, po kterém svůj přídomek nadále ke svému jménu připojovali. Tím mám pocit, že hrad Šelmberk svou úlohu u nich splnil a nadále už se stal zbytečným, těžko říct.

Mikš

Tento Mikuláš, jak je zkráceně nazýván Mikš jenž byl už roku 1440 dědiníkem. Mikuláš z Hořic, tehdejší majitel šelmberského zboží, mu prodal trhem půl lánu dědiny ve Staniměřicích. Vše zapsáno do desk zemských takzvaných "Pátých Matějových", H 49 roku 1440. Stal se z něj poddaný na šelmberském panství jenž držel svobodnou půdu.

Mikuláš 

Byl vnuk Mikše. Bohužel neni známo jméno jeho otce, z velkou pravděpodobností by ale mohlo jít o Kubu - tedy Jakuba jelikož až u tohoto Mikuláše se prvně objevuje příjmení Kubále.  Podle všeho byl právnim zástupcem majitele šelmberského panství - tou dobou pana Albrechta Ciply z Kravska jenž poháněl lidi k soudu již roku 1517. Jednou došlo k půtce s rytířem Janem Voračickým z Paběnic sezenim tou dobou na tvrzi polánecké jenž ho pohnal a vinil z nářku na cti skrz podle Albrechta křivé svědectví bratrům rytířům Jenšíkům z Radvánova skrz Apolenu Pávovou z Nové Vsi. Albrecht poručil právě spolu s Janem z Kelče i Mikulášovi ze Staniměřic o dvojí hojemství vzetí pro tuto kauzy. V podstatě šlo o dva týdny času na dání dohromady všech důkazů pro potvrzení jejich tvrzení. Zapsáno v knize žlutý - desek menších - půhonných.

Zikmund (v knihách 1580 - 1620) a jeho bratr Matěj

Zikmund syn Mikuláše Kubále taktéž jako jeho otec s právem kladení do zemských desk skrze svobodný majetek - půl lánu dědiny, byl posledním z tohoto starého rodu Kubálů ze Staniměřic o kterém vím. Hned po převzetí českého království Rudolfem II. jenž změnil vožickou zástavu v zpupný majetek - tedy poslal zcizitelný královský majetek do soukromých rukou rytíře Michala Španovskýho z Lisova, je roku 1580 přeškrtnut v deskové intabulaci statut dědiníka čímž je řečeno, že Zikmund podlehl nátlaku rytíře Michala a jako fůra jiných jenž se svobodstvym měli něco společného předstoupil na hradě pražském před ouředníky a zřekl se tohoto statusu a pak ve Vožici zřejmě podepsal člověčenství a stal se poddaným. Kubálovský grunt ve Staniměřicích poté v prvních dvou desetiletích sedmnáctého století opanoval rod Kostrounů zřejmě z Radostovic přišlý. Jako první se uvádí Jiřík Kostroun jenž je nám v berní rule znám jako Jiřík Kubále. Gruntovní kniha uvádí, že měl grunty dva: ten druhý byl Jarolímovský jenž koupil od Jana Jarolímů syna Jarolíma Nováka z Vožice jenž ho ještě k roku 1606 vlastnil.  Poté dostal grunt jméno nový - Kostrounovský na němž seděl Tobiáš Kostroun syn Juříka později zvaného Kubále.  Jeho další syn Ondřej zakládá staniměřickou větev novodobých Kubálů. Jiřík sám pak ke konci třicetileté války odchází se svým synem Václavem do Bělče kde zakládá druhou Kubálovskou větev. Leč obě větve měly jen krátkého trvání...